Cinepur RSS

Téma / Jana Jedličková
V posledních dvaceti letech se v televizním vysílání začala výrazně uplatňovat tzv. reality TV, pod kterou patří celá řada různorodých a na první pohled nesourodých žánrů a televizních forem, od reality show, přes dokusoap až po pořady z oblasti investigativního žurnalismu. Jako součást tzv. faktuální televize reality TV využívá i jiné žánry a formáty, zejména soutěže a hry nebo lifestylové magazíny. Prolínání žánrů a formátů neprobíhá pouze v rámci faktuální TV, ale k mísení dochází i mezi reality TV a fikčními druhy a žánry. Velice oblíbená je kombinace reality show a soap opery.

Kritika / Radomír D. Kokeš
Od premiéry posledního filmu Stevena Spielberga uplynuly tři roky a už tento fakt představoval pro řadu skeptiků signál tvůrcova uměleckého vyčerpání. V tom je podporovaly i skutečnosti, že nejnovější Tintinova dobrodružství jsou natočena motion capture animací, bez „společenského přesahu“ a otevřeně navazující na kriticky méně oceňovanou indiana-jurskou linii Spielbergovy tvorby. Aby nedošlo k nedorozumění: moje hodnotící hledisko je formalistické, tedy soustředěné na strategie výstavby stylu a vyprávění. A z tohoto pohledu jsou Tintinova dobrodružství dalším z těch Spielbergových děl, která na poli žánrové kinematografie nepřehlédnutelně ozvláštňují (hollywoodský) film jako uměleckou formu.

Učitel miluje Láďu, Hanka šuká Išku / aneb Zrození českého queer filmuzoomIva Baslarová

Ukradené obrazy / Exkurz k teoretickým počátkům genderového zkoumání filmutémaHelena Bendová

Fenomén / Blanka Činátlová
Sherlock Holmes, postava stvořená britským spisovatelem Arthurem Conanem Doylem, patří ke stěžejním ikonám popkulturního kánonu. Přestože není prvním literárním detektivem, nastavuje základní poetickou normu tohoto žánru a každá následující detektivka – ať už se jedná o tradici noir příběhů, "mystery" nebo televizní kriminálky – se s touto postavou musí nějak popasovat. Sherlock Holmes pronikl nejen do televize, ale i do stolních a počítačových her nebo do komiksu, a to včetně Čtyřlístku. Prozatím naposledy se vrátil ve filmové "taškařici" Sherlock Holmes (2009) režiséra Guye Ritchieho a v televizním seriálu Sherlock (2010) z produkce BBC.

Kritika / Vítek Schmarc
Film Unaveni sluncem je pozoruhodný tím, jak zachází s časem stalinismu, oním dravým a vojensky strohým tikotem plánů a hrdinských prospektů. Nikita Michalkov odhalil drakoničnost Stalinova režimu paradoxem – svůj příběh situoval do idylického bezčasí, kolem nějž jako by dějinný čas neslyšně obcházel a jen občas se připomněl úsměvnou absurditou. Divadelně sevřený prostor filmu dávkoval drama v nepatrných náznacích a pečlivě připravoval osudy svých hrdinů na nevyhnutelný střet, který musí nastat v samém závěru. Srážka čechovovského bezčasí s ocelovým kyvadlem velkých dějin znamenala sytou a nezapomenutelnou katarzi, která zpřítomnila hrůznost doby mnohem plastičtěji než hlasité a zaujaté obžaloby.

Glosa / Zdeněk Hudec
Z mnoha důvodů chovám k utopiím sympatie. Jedním z nich je, řečeno spolu s klasikem Cassirerem, jejich schopnost uvolňovat prostor pro možné jako něco, co existuje v opozici k pasivnímu podvolování se současnému skutečnému stavu věcí. Pro Cassirera to něco bylo symbolické myšlení, pro kolegu Holého neurobiologická vize filmové vědy. Úvodem nechci zastřít, že mě první reakce na jeho ne zcela promyšlený výšleh znechutily (zpochybňování kompetencí, publikační výstupy, zahraniční angažmá, petrifikace vlastního výzkumu a patrně zcela mylné domněnky, že je někdo osočován za lenost nebo nízkou produktivitu práce).

Kritika / Jindřiška Bláhová
Kritické reflexe i běžné referování o filmech amerického režiséra Woody Allena se od doby, co před pěti lety přesídlil z New Yorku do Evropy (tamní publikum mu údajně rozumí lépe než zkomercializované a intelektuálně zhrublé auditorium americké), podobají pátrání po esenci Allenova stylu. Pátrání je tím intenzivnější, čím více se zdá, že se Allen coby jasně identifikovatelná figura neurotického židovského intelektuála s každým dalším výletem do atraktivní lokace starého kontinentu (Londýn, Barcelona) vytrácí. Reflexe, jež většinou docházejí k lakonickému, ale nic neříkajícími závěru, že Allenovy filmy už nejsou tím, čím bývaly

Cinepur choice / Aleš Stuchlý
Maďarský solitér Benedek Fliegauf už ve svém debutu Houština (2003), eliptickém narativním experimentu plném dlouhých monologických a konverzačních scén snímaných z těsné blízkosti, naznačil, že jeho filmy se vedle formální radikality budou vyznačovat i potlačením důrazu na dějovou linii a naopak výrazným akcentem na náladu a atmosféru díla. Následující, do soumračné Nekropole zasazená narkotická vize Dealer (2004) pak potvrdila fakt, že navzdory inspirovanosti dílem maďarských klasiků Györgyiho Fehéra a Bély Tarra pokládají Fliegaufovy první dva tituly základy originálního světa, jenž bude do budoucna fungovat výhradně podle jeho vlastních pravidel.

Kritika / Tomáš Stejskal
Bývá pravidlem, že největší zaujetí příběhy sdílejí ti autoři, jimž je vytýkán nezájem o vyprávění či důraz na jiné než narativní složky. U režiséra Tarsema Singha to platí stoprocentně. Všechny tři jeho celovečerní projekty provázejí komentáře, jež kritizují scénář či vypravěčský um, a naopak vyzdvihující vizualitu. Přitom jeho snímky spojuje zejména perfekcionistické ohledávání toho, kterak povaha příběhu ovlivňuje způsob vyprávění (a naopak), a základním tématem všech jeho děl je právě vztah příběhu a skutečnosti.