Kritika / Vít Schmarc
Ač Danny Boyle disponuje velmi invazivní fantazií, jeho filmy jdou jen málokdy skutečně do hloubky. Shlížejí se ve vlastním nablýskaném povrchu, který přetéká okázalými efekty, napíná technické možnosti filmového jazyka a utápí se v jiskrných barvách i puntičkářských nápadech – setkání s Boylem je vždy zárukou ohňostroje invence a festivalu technické preciznosti, ovšem jen málokdy se u něj tne skutečně do živého. Jsou to extrémní sjezdy nebezpečně zvlněným povrchem vyprávění, euforické, závratné, překypující slastí z rychlosti.
Kritika / Viktor Palák
Zatímco před několika lety sklízely nejpříznivější odezvu snímky přezdívané "hezké české filmy", které byly divácky vstřícné zejména díky přehledné naraci, jíž sekundoval nevynalézavý a nerušivý styl, v současné době se nejhlasitěji aplauduje domácím titulům, které spojují historické téma a ještě jsou pěkné na pohled. A nic víc. Tato pohlednost přitom nemusí být nijak "česká", ale spíše pokukující po hollywoodské zručnosti a rutině. A není třeba hned myslet na Zdeňka Trošku a jeho proslavený výrok, naznačující, že zlaté české ručičky by na adaptaci Pána prstenů nepotřebovaly zdaleka tolik kapitálu. Vyvrcholením touhy po "dobře vypadajícím filmu tuzemské (ko)produkce" se stalo dobové drama 3 sezóny v pekle.
Rozhovor / Jan Kolář
Karel Och se stal loni na podzim uměleckým ředitelem nejvýznamnějšího tuzemského filmového festivalu. Před nadcházejícím 46. ročníkem MFF Karlovy Vary, který začne v pátek a potrvá až do 9. července, se s námi bavil nejen o filmech, které budou letos na festivalu uvedeny, ale i o dlouhodobějších změnách v dramaturgické koncepci karlovarské přehlídky.
Rozhovor / Lucie Česálková
Není to ani filmový historik, ani filmový teoretik, ani filmař, ani archivář. Adrian Wood je hledač. Je to člověk, který ví, jaké dokumentární záběry se nacházejí v jakých světových archivech a hodí se jako archivní metráž do historických dokumentárních filmů. Hledal je především pro produkční týmy komerčních britských televizí. Během své práce stačil od sedmdesátých let pomocí archivních záběrů rekonstruovat mnohé z klíčových událostí dějin 20. století a stále se mu daří zkracovat seznamy filmů, které byly považovány za ztracené.
Rozhovor / Lucie Česálková
Od 12. do 17. dubná probíhá již 46. ročník olomouckého festivalu populárně-vědeckých a dokumentárních filmů AFO. V letošním ročníku na postu ředitele festivalu vystřídal Petra Bilíka dramaturg Jakub Korda. S ním jsme mluvili o dalším vývoji programové koncepce AFO, dramaturgických sekcích festivalu a průsečících mezi kinematografií a vědou.
Kritika / Zdeněk Holý
Hlavní hrdina tragédie podle Aristotela nesmí být zcela dobrý, jinak totiž nevzbuzuje soucit, nýbrž odpor a nesouhlas publika. Již dlouho tato poučka neplatí – alespoň od doby, kdy bylo vynalezeno melodrama, jež dopředu oznamuje smrt či utrpení kladného hrdiny, a připravuje tak diváky na maximální soucit, který by bez takové přípravy vzbudil pouze nelibost. Od laciné sentimentality nás však, jak se vědělo a hlavně dělo až do klasicismu, dobře osvobozuje vznešená postava ve smyslu jejího společenského postavení: šlechtic, král nebo heroj totiž řeší problémy odpovídající jejich postavení. Na pomezí tragédie (zasazení děje do antiky), melodramatu (zkoušená ženská hrdinka) a hrdinského dramatu (její společenské postavení) se odehrává nový film Alejandro Amenábara Agora.
Cinepur choice / Antonín Tesař
Snímek Amer bývá popisován jako výstřední pocta žánru italských kriminálek nazývanému giallo. Zjevně přitom jde o vědomou evokaci, jak napovídá už plakát vyvedený ve stylu giallo filmů nebo použitá hudba převzatá ze starých italských žánrovek. Chápat snímek jako poctu žánrové tradici je ale hodně úzké vymezení pro film, který míchá styl a motivy italských krimi a hororů s francouzským festivalovým proudem filmařského „senzualismu“ tvůrců jako Claire Denis či Philippe Grandrieux. Výsledkem je syntéza, která nechává děs vyvstat na podivných místech fascinovaně ohledávaných senzualistickou kamerou, totiž na povrchu lidského těla.
Rozhovor / Martin Blažíček
András Szirtes (nar. 1951) je přední maďarský tvůrce filmového experimentu. Dnes představuje jednoho z posledních aktivních autorů generace filmařů-experimentátorů, kteří svou kariéru začali v produkci Studia Bély Balázse na konci 60. let. Jeho snímky se pohybují na pomezí filmu materiálního a výtvarného, avšak s výrazným přesahem k autobiografii a intimně zaměřené tvorbě. Natočil více než 30 filmů, což zahrnuje krátké experimentální studie, dokumenty i celovečerní hrané filmy (mj. experimentální adaptaci Markýz De Sade a jeho život /Sade márki és élete, 1993/, za kterou obdržel zvláštní cenu Maďarského filmového festivalu), jeho filmy Úsvit (Szelet, 1973–80, známější pod anglickým titulem Dawn) a Gravitace (Gravitáció, 1981) byly oceněny na festivalu v Oberhausenu.